Koník
Dnes bych se chtěl s vámi podělit o můj osobní příběh, který se mi před lety stal.
Narodil jsem se do té
nejlepší rodiny pod sluncem. Byl jsem hnědý arabský plnokrevník,
který dostal jméno Bernie. Moje panička byla desetiletá Lucy.
Lucy se časem stala mou nejlepší kamarádkou. Všechno jsme dělali
společně. Každé ráno jsem čekal na to, až Lucy vejde do stáje
a promluví na mě svým milým hláskem: „Ahoj
Bernie.“
Pokaždé do stáje přicházela s výbornou náladou. Vždy mě
objala a řekla: „Pojď, Bernie, pojedeme na vyjížďku.“ Venku
jsme spolu dováděli jak to jen šlo, skákali jsme přes různé
překážky, občas hráli i na honěnou. Jak si tak na to vzpomínám,
tak vím, že pokaždé měla u sebe různé dobroty a já jen s
chutí očichával její kapsy. Jak šel čas, oba dva jsme zestárli.
Lucy se pomalu dostávala do toho zvláštního věku, myslím, že
se tomu lidsky říká puberta. Moje nejlepší kamarádka měla už
jiné záliby a koníčky, tudíž neměla moc času na mě, ale já
jí to však nikdy nevyčítal. Jednou, když jsem se jen tak pásl,
uslyšel jsem Lucyin hlas. Vycházel z kuchyně. Bavila se se svými
rodiči. Mluvili o mně. Rodiče se Lucy ptali, zda má o mne ještě
nějaký zájem. Cítil jsem, jak se mi do očí tlačí slzy, když
řekla, že mě má pořád ráda, ale nemá na mě čas. Potom se to
stalo. Moje nejlepší přítelkyně řekla, že mě daruje. Hlasitě
jsem zařehtal. Určitě mě slyšela, ale bohužel však za mnou
nepřišla. Asi za měsíc si pro mne přišel nový majitel. Při
loučení mi řekla jen tato slova: „Sbohem, Bernie.“ Najednou to
bylo tady, byl jsem v cizím přívěsu a jel neznámo kam. Když jsme
přijeli na určené místo, musím říct, že nic horšího jsem
ještě neviděl. Bylo to tam odporné. Žádné pastviny, ani milý
hlas. Měl jsem pocit, že je to jen hrozný sen, avšak nebyl. Ve
stáji byl velký zápach, neměl jsem vodu ani seno. Můj nový
majitel o mne nejevil nejmenší zájem. Postaral se o mě jen tehdy,
když se mu to hodilo nebo když měl zrovna čas. Někdy se stalo,
že jsem byl o hladu třeba i týden. Takhle to bylo ještě dva
roky. Někdy jsem se ptal sám sebe. Proč já, kůň, který měl
všeho dostatek, jsem skončil takhle? Jednoho slunného rána jsem
se probudil a vedle mě zničehonic stála Lucy. Byl jsem už dost
podvyživený a nutně jsem potřeboval pomoc zvěrolékaře. Bylo
to se mnou až tak hrozné, že už jsem ani nevnímal svět kolem
sebe. Pamatuji si, že Lucy plakala a s objetím se mi omlouvala. „Už tě nikdy nikomu nedám,“ řekla, „pojedeme domů, vše bude tak
jako dřív.“ Nakonec měla pravdu, jeli jsme domů, já se vrátil
do čisté stáje, postupně se léčil a zotavoval a jak řekla Lucy, vše bylo tak jako dřív.
Zuzana Dubová 9. A
Žádné komentáře:
Okomentovat