Koník

Dnes bych se chtěl s vámi podělit o můj osobní příběh, který se mi před lety stal.

Narodil jsem se do té nejlepší rodiny pod sluncem. Byl jsem hnědý arabský plnokrevník, který dostal jméno Bernie. Moje panička byla desetiletá Lucy. Lucy se časem stala mou nejlepší kamarádkou. Všechno jsme dělali společně. Každé ráno jsem čekal na to, až Lucy vejde do stáje a promluví na mě svým milým hláskem: „Ahoj Bernie.“ Pokaždé do stáje přicházela s výbornou náladou. Vždy mě objala a řekla: „Pojď, Bernie, pojedeme na vyjížďku.“ Venku jsme spolu dováděli jak to jen šlo, skákali jsme přes různé překážky, občas hráli i na honěnou. Jak si tak na to vzpomínám, tak vím, že pokaždé měla u sebe různé dobroty a já jen s chutí očichával její kapsy. Jak šel čas, oba dva jsme zestárli. Lucy se pomalu dostávala do toho zvláštního věku, myslím, že se tomu lidsky říká puberta. Moje nejlepší kamarádka měla už jiné záliby a koníčky, tudíž neměla moc času na mě, ale já jí to však nikdy nevyčítal. Jednou, když jsem se jen tak pásl, uslyšel jsem Lucyin hlas. Vycházel z kuchyně. Bavila se se svými rodiči. Mluvili o mně. Rodiče se Lucy ptali, zda má o mne ještě nějaký zájem. Cítil jsem, jak se mi do očí tlačí slzy, když řekla, že mě má pořád ráda, ale nemá na mě čas. Potom se to stalo. Moje nejlepší přítelkyně řekla, že mě daruje. Hlasitě jsem zařehtal. Určitě mě slyšela, ale bohužel však za mnou nepřišla. Asi za měsíc si pro mne přišel nový majitel. Při loučení mi řekla jen tato slova: „Sbohem, Bernie.“ Najednou to bylo tady, byl jsem v cizím přívěsu a jel neznámo kam. Když jsme přijeli na určené místo, musím říct, že nic horšího jsem ještě neviděl. Bylo to tam odporné. Žádné pastviny, ani milý hlas. Měl jsem pocit, že je to jen hrozný sen, avšak nebyl. Ve stáji byl velký zápach, neměl jsem vodu ani seno. Můj nový majitel o mne nejevil nejmenší zájem. Postaral se o mě jen tehdy, když se mu to hodilo nebo když měl zrovna čas. Někdy se stalo, že jsem byl o hladu třeba i týden. Takhle to bylo ještě dva roky. Někdy jsem se ptal sám sebe. Proč já, kůň, který měl všeho dostatek, jsem skončil takhle? Jednoho slunného rána jsem se probudil a vedle mě zničehonic stála Lucy. Byl jsem už dost podvyživený a nutně jsem potřeboval pomoc zvěrolékaře. Bylo to se mnou až tak hrozné, že už jsem ani nevnímal svět kolem sebe. Pamatuji si, že Lucy plakala a s objetím se mi omlouvala. „Už tě nikdy nikomu nedám,“ řekla, „pojedeme domů, vše bude tak jako dřív.“ Nakonec měla pravdu, jeli jsme domů, já se vrátil do čisté stáje, postupně se léčil a zotavoval a jak řekla Lucy, vše bylo tak jako dřív.

Zuzana Dubová 9. A