Koník

Dnes bych se chtěl s vámi podělit o můj osobní příběh, který se mi před lety stal.

Narodil jsem se do té nejlepší rodiny pod sluncem. Byl jsem hnědý arabský plnokrevník, který dostal jméno Bernie. Moje panička byla desetiletá Lucy. Lucy se časem stala mou nejlepší kamarádkou. Všechno jsme dělali společně. Každé ráno jsem čekal na to, až Lucy vejde do stáje a promluví na mě svým milým hláskem: „Ahoj Bernie.“ Pokaždé do stáje přicházela s výbornou náladou. Vždy mě objala a řekla: „Pojď, Bernie, pojedeme na vyjížďku.“ Venku jsme spolu dováděli jak to jen šlo, skákali jsme přes různé překážky, občas hráli i na honěnou. Jak si tak na to vzpomínám, tak vím, že pokaždé měla u sebe různé dobroty a já jen s chutí očichával její kapsy. Jak šel čas, oba dva jsme zestárli. Lucy se pomalu dostávala do toho zvláštního věku, myslím, že se tomu lidsky říká puberta. Moje nejlepší kamarádka měla už jiné záliby a koníčky, tudíž neměla moc času na mě, ale já jí to však nikdy nevyčítal. Jednou, když jsem se jen tak pásl, uslyšel jsem Lucyin hlas. Vycházel z kuchyně. Bavila se se svými rodiči. Mluvili o mně. Rodiče se Lucy ptali, zda má o mne ještě nějaký zájem. Cítil jsem, jak se mi do očí tlačí slzy, když řekla, že mě má pořád ráda, ale nemá na mě čas. Potom se to stalo. Moje nejlepší přítelkyně řekla, že mě daruje. Hlasitě jsem zařehtal. Určitě mě slyšela, ale bohužel však za mnou nepřišla. Asi za měsíc si pro mne přišel nový majitel. Při loučení mi řekla jen tato slova: „Sbohem, Bernie.“ Najednou to bylo tady, byl jsem v cizím přívěsu a jel neznámo kam. Když jsme přijeli na určené místo, musím říct, že nic horšího jsem ještě neviděl. Bylo to tam odporné. Žádné pastviny, ani milý hlas. Měl jsem pocit, že je to jen hrozný sen, avšak nebyl. Ve stáji byl velký zápach, neměl jsem vodu ani seno. Můj nový majitel o mne nejevil nejmenší zájem. Postaral se o mě jen tehdy, když se mu to hodilo nebo když měl zrovna čas. Někdy se stalo, že jsem byl o hladu třeba i týden. Takhle to bylo ještě dva roky. Někdy jsem se ptal sám sebe. Proč já, kůň, který měl všeho dostatek, jsem skončil takhle? Jednoho slunného rána jsem se probudil a vedle mě zničehonic stála Lucy. Byl jsem už dost podvyživený a nutně jsem potřeboval pomoc zvěrolékaře. Bylo to se mnou až tak hrozné, že už jsem ani nevnímal svět kolem sebe. Pamatuji si, že Lucy plakala a s objetím se mi omlouvala. „Už tě nikdy nikomu nedám,“ řekla, „pojedeme domů, vše bude tak jako dřív.“ Nakonec měla pravdu, jeli jsme domů, já se vrátil do čisté stáje, postupně se léčil a zotavoval a jak řekla Lucy, vše bylo tak jako dřív.

Zuzana Dubová 9. A

Dnes to vyhraju...

Byl teplý letní večer, na stromech se nehnula ani větvička a za dveřmi od stodoly se právě zrodil jeden nový hříběcí život, byl to ten můj. Narodil jsem se jedné Kobyle. Byl jsem nohaté a ne moc pěkné hříbě. Rostl jsem, učil jsem se novým věcem a zvykal si na okolní svět. Ve stáji mě neměli zrovna v lásce snad proto, že jsem byl ošklivý anebo proto, že jsem neuměl nic výjimečného. Alespoň si to většina v mé blízkosti myslela. Po většinu času jsem jen tak postával vedle koryta a přemýšlel, co proti mně ostatní koně vlastně mají. Jednoho dne k nám do stáje začala chodit Lucka, dcera majitele ranče, která si mě z neznámých důvodů oblíbila. Začala se mnou trénovat. Každý den jsme běhali a snažili se překonat čas z předešlého dne. Za pár měsíců jsme byli nejlepší z ranče. Najednou se ke mně začali všichni chovat mile a přátelsky. Věděl jsem však, že je to pouze lež a přetvářka. Stále jsem měl jen jednu opravdovou kamarádku, Lucku. Za pár dní se konal Velký závod. Na ten se sjížděli koně snad ze všech zemí vůbec. Všude, kde se podíváte, tam uvidíte anglického plnokrevníka. Ve startovacích boxech jsem se cítil trochu těsně, ale s Luckou na hřbetě jsem se musel krotit. Zazněl pokyn ke startu a my vyrazili. Z počátku jsem se držel zadních příček, ale za třetí zatáčkou jsem vyrazil z plných sil. „Je pátý, čtvrtý, třetí, druhý!" Uslyšel jsem někde v dálce za sebou. Hlavou mi náhle proletěly vzpomínky na doby, kdy jsem byl ještě hříbě, vzpomněl jsem si na to, kdy mi všichni podkopávali kopyta, když jsem chtěl vyhrát závod v běhu s mým jediným soupeřem, větrem. „Dnes ho vyhraju."  A opravdu jsem předhonil i toho prvního koně a mým protivníkem nebyli soutěžící, ale ten, s kým jsem soutěžil již v mládí. Vyhrál jsem první místo! S Luckou jsme měli obrovskou radost a nejlepší na tom bylo to, že tohle nebyla naše poslední vyhraná soutěž. Tak jsem se z ošklivého hříběte zrodil v šampióna, o kterém se mluví jako o tom nejlepším.

Veronika Kuczerová  9. A