Dnes to vyhraju...
Byl
teplý letní večer, na stromech se nehnula ani větvička a za
dveřmi od stodoly se právě zrodil jeden nový hříběcí život,
byl to ten můj. Narodil jsem se jedné Kobyle. Byl jsem nohaté a ne
moc pěkné hříbě. Rostl jsem, učil jsem se novým věcem a
zvykal si na okolní svět. Ve stáji mě neměli zrovna v lásce
snad proto, že jsem byl ošklivý anebo proto, že jsem neuměl nic
výjimečného. Alespoň si to většina v mé blízkosti myslela. Po
většinu času jsem jen tak postával vedle koryta a přemýšlel,
co proti mně ostatní koně vlastně mají. Jednoho dne k nám do
stáje začala chodit Lucka, dcera majitele ranče, která si mě z
neznámých důvodů oblíbila. Začala se mnou trénovat. Každý
den jsme běhali a snažili se překonat čas z předešlého
dne. Za pár měsíců jsme byli nejlepší z ranče. Najednou se ke
mně začali všichni chovat mile a přátelsky. Věděl jsem však,
že je to pouze lež a přetvářka. Stále jsem měl jen jednu
opravdovou kamarádku, Lucku. Za pár dní se konal Velký závod. Na
ten se sjížděli koně snad ze všech zemí vůbec. Všude, kde se
podíváte, tam uvidíte anglického plnokrevníka. Ve startovacích
boxech jsem se cítil trochu těsně, ale s Luckou na hřbetě jsem
se musel krotit. Zazněl pokyn ke startu a my vyrazili. Z počátku
jsem se držel zadních příček, ale za třetí zatáčkou jsem
vyrazil z plných sil.
„Je pátý, čtvrtý,
třetí, druhý!" Uslyšel jsem někde v dálce za sebou.
Hlavou mi náhle proletěly vzpomínky na doby, kdy jsem byl ještě
hříbě, vzpomněl jsem si na to, kdy mi všichni podkopávali
kopyta, když jsem chtěl vyhrát závod v běhu s mým jediným
soupeřem, větrem. „Dnes
ho vyhraju." A opravdu jsem předhonil i toho prvního
koně a mým protivníkem nebyli soutěžící, ale ten, s kým jsem
soutěžil již v mládí. Vyhrál jsem první místo! S Luckou jsme
měli obrovskou radost a nejlepší na tom bylo to, že tohle nebyla
naše poslední vyhraná soutěž. Tak jsem se z ošklivého hříběte
zrodil v šampióna, o kterém se mluví jako o tom nejlepším.
Veronika Kuczerová 9. A
Žádné komentáře:
Okomentovat